"K pravdě vede mnoho cest."

"Změnilo mi život.."

5. prosince 2016 v 23:47 | storkyjednyholky
Změnilo mi život.. Tak teď nevím. Mám za ty tečky něco doplnit nebo ten článek má být o něčem, co mi změnilo život nebo jak? Fakt nevím. Takže jako vždy to napíšu po svým.
Co mi změnilo život? Metal.
Na střední jsem díky jednomu fajn klukovi začla poslouchat metal. Je pravda, že už i předtím jsem poslouchala kapely typu Arakain, Dymytry, Alkehol a tak. Pak jsem ale přišla na to, že jsou kapely jako třeba Iron Maiden, Manowar, Sabaton a další. Možná si říkáte, kde to žiju, ale já to fakt neznala. Postupem času jsem si to ale úplně zamilovala..
Dnes už to je nějaký pátek, co metal poslouchám. Od té doby jsem se hodně změnila. Dřív jsem byla spíše uzavřená, bála jsem se říkat svoje názory nahlas, připadala jsem si méněcenná... A dnes? Jsem strašně moc ukecaná a rozhodně sebevědomější než dřív. Změnilo se celé moje vystupování před lidmi. Změnil se můj vkus oblékání. Změnil se můj pohled na svět. Metal mi změnil život.
Teď můžu doplnit do názvu.. "Změnilo mi život poslouchání metalu". Nebo spíš "Metal mi změnil život". To prostě zní líp.
 

Srdce z kovu

25. listopadu 2016 v 17:59 | Storkyjednyholky
Srdce z kovu. Jen co jsem uviděla téma týdne, okamžitě se mi vybavila písnička Heart of Steel. Jasně, není to úplně srdce z kovu (srdce z oceli). Ale význam mi přijde dost podobný. Alespoň teda pro mě. Tady záleží, jak si to každý vyloží. V tom je krása slov. Každý je vnímá jinak, slova mohou potěšit..ale i ublížit.
Když se řekne srdce z kovu, představím si opravdu železné srdce v něčím těle. V těle někoho, kdo má smutný život nebo je zklamaný. Ať už z jakéhokoli důvodu. Těch je mnoho. Z mých zkušeností to může být třeba ne příliš radostný rodinný život, hádky s kamarády nebo třeba trable v lásce.
Troufnu si o sobě tvrdit, že i já mám třeba "srdce z kovu". Mám totiž pár vlastností, které nejsou zas až tak úplně dobré. Například dávám lidem, kteří si to nezaslouží, druhé šance. Nebo stavím štěstí druhých před to svoje. To se mnohdy fakt nevyplácí. Když někomu pomůžete nebo mu odpustíte a ten dotyčný se na vás vykašle a v podstatě vás jen využije, je vám to líto a cítíte se zrazeni. O to horší je, když vás takto využije někdo, koho máte strašně moc rádi, ale on na vás kašle. Nebo když to vypadá, že mezi vámi zapůsobila chemie..radujete se a pak vyjde najevo, že jste podle něj jen kamaradi. V tu chvíli jdou vaše sny a naděje úplně do háje. Cítíte se zrazení, opuštění, jste smutní. Chce se vám brečet. A tohle cítíte každý, každičký den. Časem to přejde..ale není to tím, že čas hojí rány. Prostě si na tu bolest zvyknete. A pokud tímto projdete, a budete stále schopni se na ostatní ve svém okolí usmívat, jste u mně ti borci, co mají srdce z kovu.

Vzpomínky na ZŠ (část 2)

17. listopadu 2016 v 22:42 | Storkyjednyholky
Ahoj ve spolek!
Teď, díky státnímu svátku a zítřejšímu ředitelskému volnu, mám hooodně moc volnýho času, tak jsem se rozhodla sem přihodit další můj vymyšlený příběh. Je to též ze základky, tentokrát z 8. třídy. Tak snad se bude líbit. Usmívající se

TÉMĚŘ DOKONALÁ VRAŽDA
Budu Vám vyprávět příběh, který se odehrává v malém westernovém městečku. Jeho jméno není podstatné, snad jen byste měli vědět, že se mu někdy říká městečko záhad. Většina jeho dnešních obyvatel už ani neví proč. Avšak ti nejstarší obyvatelé to vědí. Každou noc, vždy o půlnoci, se na starém kolbišti zjevuje duch mladé dívky, která kohosi prosí, aby ji ušetřil. Kdysi dávno byla na tomto místě totiž zavražděna.
Stalo se to roku 1980, kdy se v městečku po dvaceti letech potkali dva nerozluční přátelé, Bill a Luke. Luke dostal nápad, že by se jejich dlouholeté přátelství mělo oslavit westernovou soutěží. Soutěž by byla dobrovolná, šlo by hlavně o dobrou náladu a zábavu. Mohlo by se jezdit na divokém býkovi, sledovat různá vystoupení a samozřejmě střílet. Sám šerif se dokonce nabídl, že bude jednotlivé soutěže uvádět.
Den před soutěží přijela do městečka Jane, Billova mladší sestra. Když se dozvěděla, že mezi soutěže patří i střílení, chtěla ho zkusit. Mělo to ale jeden háček. Neuměla střílet. Bill ji však něco naučil a brzy střílela vcelku dobře.
V tu chvíli nikdo z obyvatel městečka ještě netušil, že Luke je prolhaný zrádce. S Billem se kdysi kamarádili, ale pak se pohádali a neusmířili se. Když se po letech znovu potkali, nebo to náhodou, ale bylo to pouze součástí Lukeova plánu. Bill nic nezpozoroval, Luke se mu omluvil za hádka, kterou dávno způsobil a všechno se zdálo být v pořádku. Ale nebylo. Luke se spřáhl s praštěnými mafiány, kteří prodávali lidské mrtvoly. Na soutěži chtěl někoho zastřelit a vybral si Jane, protože uměla mnohem míň stříliet než on. Její tělo chtěl prodat do ciziny za velkou sumu peněz.
A už tu byl soutěžní den. Na řadu přišlo střílení. Luke si vybral za soupeře Jane, přesně jak měl v plánu. To se Billovi vůbec nelíbilo, šel proto za šerifem a objasnil mu celou situaci. Šerifovi na tom také něco smrdělo. Napadlo ho, že se Luke zapletl do něčeho špinavého, jen nevěděl do čeho. Šerifa nakonec něco napadlo a otočil se k Billovi. "Bille, byl bys schopný vystřelit na člověka?" Bill se zděsil. "Proč bych měl na někoho střílet? Ale kdybych musel, tak bych to nějak zvládl." "Nebudeš střílet jen tak po někom, ale na tvého povedeného kamarádíčka Luka", objasňuje šerif. "Proč zrovna po něm?", nechápe Bill. "Protože se chystá zastřelit tvou sestru!" Bill je jako v tranzu. "Jane?" Šerif se dopálí. "Máš snad nějakou jinou?! Radši sebou hoď, ať nepřijdeš pozdě!"
Bill se konečně probere a běží ke kolbišti. Přichází právě včas. Luke stojí naproti Jane, míří na ni svým koltem a ve tváři má pomatený, dokonce šílený výraz. Bill na něj zařve nejhorší nadávku, co zná, Luke se lekne a prst mu sjede po spoušti. Kulka letí. A našla svůj cíl. Janenino srdce. Jane klesá k zemi. Billovi se při pohledu na ni sevře srdce a oči zalijí slzami. Nejraději by k ní běžel, ale věděl, že se musí Lukeovi pomstít. Vrhne se na něj, oba padnou na zem a zmizí ve zvířeném prachu. Luke je slabší a Bill ho několika ranami lehce omráčí. Šerif, který přišel hned, jak uslyšel výstřel, Lukeovi nasadí pouta a odvleče ho za mříže.
Luke je po rvačce dlouho v bezvědomí, ale ten se z toho dostane. Avšak Jane je už navždy pryč.

Tohle je o trošičku delší příběh, než byl ten poslední a hlavně, je můj nejoblíbenější.
Pro dnešek všechno, tak zas někdy čágo bélo! Líbající
Storkyjednyholky
 


Vzpomínky na ZŠ

16. listopadu 2016 v 18:42 | Storkyjednyholky
Ahoj, po dlouhé době jsem se dokopala sem opět něco napsat.
V poslednich dnech docela vzpomínám na základní školu. Ta bezstarostnost byla úžasná. Po delším pátrání jsem našla jeden menší "sloh". Psala jsem ho v 6. třídě a byla jsem na něj dost hrdá. A tak jsem se rozhodla napsat to sem. Takže pojďme na to! 😃

MONOLOG ZVÍŘETE
A jejda, už je ráno a naše zoo se právě otevírá. To zase bude den... Jenom doufám, že nějaký návštěvník nevytočí naši hrošici. Ona je totiž moc brutální a nechá se snadno vyprovokovat. Když ji někdo posledně vytočil, skončilo to zraněním tří člověků.
Aa už tu máme prvního člověka provokatéra. No podívejte se na něj, co to dělá té opici?! Á naštěstí už ho kousla. Má, co si zasloužil.
Ale teď abych se představil. Jsem lev Sam. Mým domovem je je malá městská zoo. Líbí se mi tu. Mými sousedy jsou tygřice Ema a gepard Lojza. Vadí mi tu jen návštěvníci zoo. Proč? Jen se podívejte na tamtu tlustou ženskou a tím příšerným kloboukem na hlavě. Stojí u klece s paviány a láká je na banán se slovy: "ná pi pi pi, ná..". Tak tomu říkám inteligence.
A hele, další návštěvník míří ke mně! Předvedu mu svou nádhernou hřívu... Cože?! Co tím myslíš, chlape bláznivá, když říkáš, že vypadám jako opelichaná štětka?! Asi nemáš doma zrcadlo, co? To tvoje vrabčí hnízdo přilepený k hlavě našišato taky nevypadá, že by právě vyhrálo první cenu v soutěži krásy.
Tak vidíte, tihle dnešní člověkové... někteří se k nám zvířatům chovaji slušně a jiní se chovají jako zvířata. Vlastně pardon, jako my ne, někteří jsou prostě člověkové.


Doufám, že se vam to alespoň trochu líbilo. 😃 Časem sem plánuji přidat další vymyšlené příběhy napsané ještě na základce, tak snad se budou líbit.
Prozatím se loučím, mějte se famfárově lidičky! 😘
Storkyjednyholky

Něco málo o mně

18. září 2016 v 20:32 | storkyjednyholky
Ahoj!
Je mi 17 a jak už z názvu vyplývá, jsem holka. Mám ráda jakýkoliv sport, miluju hudbu (hlavně metal) a tanec.
Už hodně dlouho chci udělat něco, čím bych se zviditelnila. Přemýšlela jsem o natáčení videí, ale to mě nějak nenadchlo a navíc nemám potřebnou techniku (jsem přece jen "chudá studentka"). Moc ráda píšu příběhy (mám až moc velkou fantazii) ať už z cest, z mého života nebo jen vymyšlené. A právě z toho se zrodila myšlenka založit si blog.
Takže teď k tomu blogu. Chtěla bych sem psát v podstatě cokoliv..storky z mého (těžkého středoškolského) života nebo ze života jiných, storky z cest (takže kdybyste chtěli nějaké tipy na výlety, najdete tu různá místa pohledem puberťačky).. Chtěla bych sem přidávat příspěvky jednou měsíčně, když se najde čas, bude to i častěji.



Kam dál